POZOR! Jedná se pouze o archivní web, nový web naleznete na www.zsbt.cz
  O organizaci
  ZÁKLADNÍ ŠKOLA
  Mateřská škola
  Dokumenty
  Rubriky
  Statistika a login
školní e-mail administrace


  Novinky
20.03.2018: Finanční podpora z EU - projekty IROP a ESF
  Školní knihovna
  Školní jídelna
  Tělocvična
  Partneři
  Rodiče vítáni
rodicevitani.cz
  Mapa školství
mapaskolstvi.cz
  Vyhledávání

Vyhledat text

Žáci druhého stupně navštívili bývalý koncentrační tábor v Osvětimi

Ve středu 20. května navštívilo v rámci letošní dějepisné exkurze 45 žáků napříč celým druhým stupněm naší školy spolu se svým pedagogickým dozorem jedno z nejhrůznějších míst na světě – koncentrační tábor v polské Osvětimi spolu s přilehlým snad ještě děsivějším pobočným táborem Osvětim – Březinka. Jednalo se o dosud největší pořádanou dějepisnou exkurzi na dosud nejvzdálenější místo. 

https://lh3.googleusercontent.com/-XoAeM5mOTVU/VWWUKqcZfiI/AAAAAAABBMQ/auI6tjmGbqU/s640/DSCN4937.JPG   https://lh3.googleusercontent.com/-uZeOwVnMeHo/VWWObx3MOPI/AAAAAAABAvc/O6oPhtZtg9c/s640/DSCN4667.JPG   https://lh3.googleusercontent.com/-jB4ftKCVF2c/VWWOgeWDxOI/AAAAAAABAwA/vphXWOHkeoA/s640/DSCN4673.JPG

(Celý článek…)



Doprava žáků na místo a zpět byla zajištěna nejluxusnějším autobusem v ČR a nemohla tak více kontrastovat s dopravou židů v dobytčích vagonech tamtéž. Exkurze splnila svůj účel, žáci byli hodní a genius loci Osvětimi na ně plně dolehl. Věřím, že nikdo z účastníků nezapomene na to, co zhlédl, a všichni se postarají o šíření tohoto hrůzného poselství dalším generacím, aby se již nikdy nemohly podobné hrůzy opakovat. Naše děti jsou připravené se všem pochybovačům o holocaustu neochvějně postavit a čelit jejich pseudoargumentům svou vlastní neopakovatelnou zkušeností získanou právě návštěvou největšího a nejznámějšího nacistického vyhlazovacího koncentračního tábora.

Když jsem zhruba před čtvrt rokem chystal tuto exkurzi, která mě napadla pod vlivem připomínání 70 let od ukončení 2. světové války v Evropě, jemuž koncem ledna přecházela vzpomínka na 70 let od osvobození koncentračního tábora v Osvětimi Rudou armádou, ani ve snu by mě nenapadlo, kolik žáků naší školy se na ni přihlásí, kolik proseb rodičů a nabídek i z jiných škol na účast v ní budu muset odmítnout, ba ani jak velký rozruch vzbudí téma holocaustu u našich žáků druhého stupně, o nichž se často tvrdí, že jsou jen puberťáci zalezlí za počítačem a mobilem, kterým dějiny nic neříkají a kteří si události novodobých dějin pletou snad ještě více než středověk. Mylně jsem se domníval, že sotva zaplním malý autobus pro 20 dětí. Zejména poměrně vysoká cena zájezdu oproti jiným rokům měla stát za předpokládanou nízkou účastí. Stalo se však něco neuvěřitelného. Přihlášky, kde se mohli ,,upsat“ i rodiče, protože kdyby bylo málo žáků, zajistila by jejich účast, že by se jelo, rychle přibývaly, až se stalo, že se číslo zastavilo na 46 žácích, čili přibližně dvou třetinách celkového počtu žáků druhého stupně.

Nezůstalo jen u přihlášek. Žáci se aktivně začali zajímat o dějiny místa, kam pojedou. Požadovali informace. Divadelní inscenace Klára – Příliš mnoho hvězd zcela zapadala do požadovaného rámce. Debaty o dějinách a průběhu holocaustu stále více zaplňovaly nejen hodiny dějepisu, ale i přestávky…

Tak se přiblížil den zájezdu. Den před ním byly všechny hodiny dějepisu na druhém stupni věnovány dějinám holocaustu i samotného koncentračního tábora v Osvětimi. Hrůza nacistických zločinů ovládla každého. Všichni se ptali: Jak to bylo možné? Proč?

Přes těžkosti s autobusem jsme ráno 20. května odcestovali směr Polsko. Dokonce jsme na problémech vydělali a čekal nás jeden z nejluxusnějších autobusů v ČR. Jaký paradox vzhledem k transportu židů a dalších na toto místo. Žáci se po celou dobu chovali v autobuse až na nepatrné výjimky vhodně a snad nijak tak luxusnímu autobusu neublížili. V poledne po šesti hodinách cesty s jednou přestávkou na benzinové pumpě jsme dorazili na místo.

Velmi rychle se celá naše početná skupina přemístila ke vstupnímu objektu. Oproti původním předpokladům jsme do areálu vstoupili naráz jednotně se dvěma průvodci, kteří se, ač Poláci, snažili mluvit česky. Po průchodu bezpečnostním rámem jsme si nasadili sluchátka a poslouchali poutavý výklad průvodců.

Minuli jsme známou vstupní bránu s cynickým nápisem Arbeit macht frei = práce osvobozuje. Nahlédli jsme do několika baráků bývalého tábora Auchswitz I. postaveného na místě bývalých polských kasáren již na jaře 1940. V nich vedle fotek židů upoutaly naši pozornost vystavené kufry a osobní potřeby obyvatel tábora – brýle, protézy, zuby, nádobí, a to vše v množství tisíců a více. Snad na psychiku nejvíc působivé byly vystavené vlasy vězňů, z nichž se vyrábělo oblečení. Zhlédli jsme vězeňskou kobku, popraviště i místa, kde zrůdný doktor Mengele a jeho přisluhovači konali své první pseudovědecké výzkumy. První část celkově čtyřhodinové exkurze, jež byla náročná fyzicky, ale snad ještě více psychicky, končila kontrastním pohledem na vilu za táborem, v níž svůj luxusní život zdánlivě daleko od všech hrůz žil velitel tábora Rudolf Höss s rodinou, a zároveň spatřením první plynové komory s krematoriem na straně druhé. Jedná se o jedinou plynovou komoru, jež byla zrekonstruována, a během pobytu v ní máte opravdu velice stísněné pocity. Nejinak tomu je při pohledu na kremační pece vedle, kde byla pálena těla obětí.

Po zhruba tříkilometrovém přesunu ze základního tábora jsme se ocitli v komplexu nacisty zvaném Auschwitz II. – Birkenau. Ano, jedná se o nechvalně proslulý komplex pobočného tábora v Osvětimi – Březinka. Zde dovedli nacisté svůj plán konečného řešení k naprosté dokonalosti. Pokud v základním táboře soustředili a systematicky vyvražďovali desetitisíce, zde to bylo desetkrát tolik. V komplexu postaveném vězni v roce 1942 ,,žilo“ přes sto tisíc vězňů převážně židovského původu. Právě sem proslulou branou smrti přijížděly denně transporty židů z celé Evropy, právě zde byl perón, kde příslušníci SS často za účasti samotného Mengeleho rozhodovali pouhým mávnutím ruky o životě a smrti. Starce, nemocné, ženy a děti posílali rovnou do plynu. Ti o tom samozřejmě nevěděli a pod záminkou osprchování proudili do plynových komor. Ty zde byly celkově čtyři a každá měla své krematorium, v němž bylo možné spálit až 1500 mrtvých těl denně, čili 6 tisíc celkově v táboře za den. To číslo je děsivé a nepředstavitelné zároveň. Pokud měl někdo to ,,štěstí“ a byl poslán na správnou stranu, čekaly ho otrocké práce, denní apely, mizivé dávky jídla, žádná hygiena, tyfus a mnohdy stejně smrt. Ostatně v celé Osvětimi zahynulo z 1,3 mil. věznů plných 1,1 mil., a to se ještě jedná o odhad, neboť židé, kteří byli na peróně posláni hned na smrt, se ani neevidovali.

Lze jen těžko popsat, co člověk cítí, když prochází těmito místy, které v lidské historii znamenaly jednu z nejděsivějších kapitol. Z plynových komor i většiny baráků zbyly jen trosky, přesto společně s kolejemi v táboře působí komplex děsivě. Při představě, že na celý tábor připadalo jen několik desítek nijak udržovaných latrín, že vězni spali v osmi na jedné dřevěné palandě v tenkých hadrech i ve velkých mrazech, běhá mráz po zádech. Jak velký asi měli vězni pud sebezáchovy, když toto vše včetně nemocí přežili a dočkali se 27. ledna 1945, kdy je zde osvobodila Rudá armáda? Jak se asi vyrovnávali se ztrátou celé rodiny a jak těžko obnovovali chuť k jídlu, kdy žaludek najednou nebyl schopen pojmout tak velké množství potravy po týdnech naprostého strádání? Co se dělo s těmi, kdo přežili pochody smrti směrem na západ během postupu Sovětů?  

Tyto a další otázky si mnozí z žáků kladli i několik hodin po skončení exkurze a při zpáteční cestě, která byla zdárně u konce o půl 11 večer. Na rozdíl od milionu jiných naše cesta měla i zpáteční bod. Ten také našla. Jak ale bylo možné, aby se něco takového vůbec stalo? Proč vraždili právě příslušníci kulturně tak vyspělého německého národa? Jak je možné, že jen před pouhými 70 lety se kousek, opravdu nepatrný kousek od nás děla zvěrstva, která snad ani tak krutý starověk a středověk nepoznal?

Drtivé většině dětí nedají tyto a další otázky spát dodnes. Je to dobře. Je moc dobře, že se v takovém počtu přihlásily a jely. Je moc dobře, že i přes velkou drsnost a drastické záběry viděly to vše na vlastní oči. Mnozí z nich o tom stále debatují, a to i o přestávkách. V tomto směru jsem na ně hrdý a pyšný. Exkurze do puntíku splnila svůj účel. Říká se, že kdo nezná svou minulost, je nucen si ji znovu prožít. Toto našim žákům nehrozí. Alespoň ne co se týká holocaustu. Ten už nikdo popírat nebude. Naopak. Ono hrůzné svědectví předají naši žáci jednou svým dětem. O tom jsem přesvědčen. Pokud bych již ničeho jako pedagog nedosáhl, pak budu vědět, že tato exkurze měla svůj úspěch a smysl. Z dětí pomohla vychovat slušné občany odmítající násilí a křivdu. Co si víc jako učitel mohu přát? Snad uskutečnit za pět let celou exkurzi znovu a s novými žáky…

Mgr. Jiří Lux

 Foto ZDE


| Autor: Mgr. Jiří Lux | Vydáno dne 25. 05. 2015 | 2069 přečtení |
| Počet komentářů: 10 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |

 

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server