V pátek 2. června vyrazili sedmáci na svůj letošní školní výlet. Společným přáním všech bylo navštívit JumpPark v Praze a zaskákat si na rozličném množství trampolín.

(Celý článek...)

Tříhodinová cesta vlakem pomocí nevinných her typu flaška či prší rychle uběhla. Jelikož jsme však měli zpoždění, všechny plány na přesun do místa konání vzaly za své. Nastal čas pro mnou tolik nenáviděnou improvizaci. Za pomoci paní asistentky se nám podařilo dostat se na místo jen s nepatrným zpožděním.  

JumpPark je ukryt v jedné z bývalých továrních hal. Byly nám posktynuty šatní skříňky, vysvětlena bezpečnostní pravidla a pak už nás čekaly dvě hodiny plné hopsání a sportovních zážitků. Desítky trampolín různých velikostí slouží k vybíjené, tréninku na basketbalový koš, skákání do molitanových kvádrů, překonávání nejrůznějších překážek. Jako jediný dospělý jsem byl přemluven a zúčastnil jsem se také. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že již po několika minutách se vám vyplaví endorfíny a užívate si jako ostatní. Vřele doporučuji. Všechny aktivity úžasně stmelily partu a myslím si, že si je zejména děti užily. 

Po skončení skákání jsme se již bez větších problémů přemístili do centra na Václavské náměstí, kde dostaly skupinky žáků tolik očekávaný rozchod. Někdo obešel náměstí a obdivoval památky, jiní nahlédli do obchodů, či si dokonce i něco koupili. Pak již následovala cesta domů.

Zpáteční přesun byl bohužel poznamenán nevolností Bětky, která musela být převezena sanitkou do nemocnice na vyšetření. Naštěstí se žádné zranění neprokázalo, spíše se jednalo o dehydrataci a byla propuštěná domů. Jela tak oproti ostatním o hodinu později, za to si ale užila exkluzivní společnost třídního učitele. Zbytek třídy musel jet s paní asistentkou.

Školní výlet i přes počáteční problémy s jeho náplní a obtížemi v jeho závěru hodnotím velmi kladně. Děti skákání bavilo, udělaly něco pro své tělo a zářily spokojeností. Přesně tak by měl výlet vypadat. A jak ho vidí Bětka a Anička?

,,Do Prahy jsme jeli  vlakem, ve  kterém byla  velká legrace. Po cestě jsme stihli vnímat i krajinu kolem nás a tak nám neunikly zatopené lomy porostlé spoustou bohužel nerozkvetlých leknínů, ale i tak jsme tolik leknínů po hromadě ještě neviděli.

V Praze jsme se přesouvali autobusem do Jump parku. Když jsme se převlékli, byli jsme obeznámeni s pravidly bezpečnosti na trampolínách a pak už hurá na ně. Všichni jsme se vrhli do oddělení s   trampolínami a míči. Hodně jsem skákali, házeli po sobě balóny a vymýšleli různé hry. Postupně jsme se začali přemísťovat i do  jiných oddělení, kde jsme mohli z trampolíny skočit rovnou do bazénu naplněného molitanovými kostkami. Bylo strašně náročné se odtamtud dostat. Dál jsme mohli do obrovské tělocvičny, kde jsme skákali z jedné trampolíny na druhou. Také jsme zkoušeli různá salta na dlouhých trampolínách. Bylo to dost unavující, ale super. Po celou dobu s námi skákal i pan učitel Lux. Paní asistentky se skákat neodvážily.

Pak jsme jeli  na Václavské náměstí. Mně se ale udělalo špatně, bolela mě hlava a zvracela jsem. Tak jsem s paní asistentkou čekala, až mi bude lépe, ale nebylo. Protože jsme měli strach, aby to nebyl otřes mozku, zavolala  paní asistentka záchranku. Ta přijela asi za sedm minut a doktoři byli moc milí. Převezli mě do jedné nemocnice, z ní mě poslali do druhé a pak ještě do třetí. Celou dobu jsme houkali. Nic mi naštěstí nebylo, takže jsme mohli večer jet domů. Ve vlaku jsem se prospala a pak už mi bylo dobře. Asi jsem se moc přeskákala a vyčerpala. Ostatní byli na Václavském náměstí, kde měli rozchod. Domů jsme jeli každý jiným vlakem. I tak jsme si to užili."

Bětka Teperová

,,V pátek 2. června jsme se všichni sešli plni očekávání a napětí na nádraží. Už zde jsme si ale byli jisti, že výlet bude naprosto skvělý a nezapomenutelný. V JumpParku to bylo daleko větší, než-li jsme si mysleli. Všichni se hned rozběhli po celé aréně. Byla tam obrovská legrace, všichni jsme se neskutečně ,,vyblbli" a vůbec se nám nechtělo pryč. Čekal nás ale ještě nabitý program. Dojeli jsme do centra a tam jsme dostali rozchod. To bylo opravdu skvělé - skoro všichni šli nakupovat nebo vyzkoušet kvalitu místního McDonaldu. Když uplynula hodina, vydali jsme se už celí unavení na nádraží. Tolik různách typů lidí, které jsem zde viděla jsem snad nespatřila za celý život. 

Výlet se mi moc líbil už jen proto, že jsem strávila celý den se svými báječnými kamarády a spolužáky. Přivezla jsem si spoustu zážitků. Věřím, že na ně budu ještě hodně dlouho vzpomínat."

Anička Albrechtová 

Foto ZDE