Ve středu 8. června navštívili naši nejstarší žáci v rámci dějepisné exkurze místo, které je symbolem holocaustu v českém prostředí. Přestože zde nefungovaly plynové komory jako v Osvětimi, sloužilo zdejší ghetto jako shromaždiště všech židů žijících na území protektorátu, z něhož už většinou vedla jen jediná cesta, a to do vyhlazovacích táborů na východě. Přesto Terezín není zdaleka jen místem smutku.

(Celý článek...) 

V tísnivé atmosféře se lidé snažili věnovat se kultuře a dařilo se jim to, navíc toto město přece má dějiny delší a rozhodně to není jen místo pietní. Původní barokní pevnost a pozdější vězení, i to zde stihli deváťáci obdivovat. Cesta byla dlouhá a náročná, přesto nikdo nelitoval a zejména exkurzi Malou pevností absolvovali všichni se zatajeným dechem. Věřím, že to u našich absolventů opět posílilo tolik potřebné historické vědomí.

Po pětihodinové cestě, kdy jsme kombinovali autobusovou a železniční přepravu, během kterých jsme zažili prudké brždění i velmi rychlý přestup, se naše skupina ocitla uprostřed Terezína - města pojmenovaného po císařovně Marii Terezii, které bylo vystavěno jako špičková barokní pevnost koncem 18. století společně s východočeským Josefovem coby součást rakouské obrany proti pruské dobyvačnosti. Přestože nakonec pevnost nikdy v boji nebyla využita, působí i dnes všechny bastiony velmi impozantně. 

Naše první kroky vedly do Malé pevnosti, která velmi dlouho sloužila jako vězení. Během 1. světové váky tu byl vězněn i strůjce úspěšného atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda D´Este Gavrilo Princip, jehož úspěšný čin v červnu 1914 vedl k zažehnutí prvního celosvětového válečného konfliktu. Ten v cele číslo 1 také později zemřel. Bohužel vše předchozí zde překryly události druhého globálního válečného konfliktu. Od roku 1941 až do osvobození v květnu 1945 zde fungovalo vězení pro odpůrce nacistického režiimu. V drtivé většině se jednalo o židy, kteří se nějak provinili v ghettu velké terezínské pevnosti. Dále zde ale byli vězněni a také popravováni i čeští vlastenci. Jednou z vězeňkyň zde byla dr. Milada Horáková, která útrapy nacistů přežila, na rozdíl od pozdější totality komunistické...

Žáci si tu prohlédli přijímací místa nových vězňů s kanceláři a stejně jako tehdy vězni i oni si prošli nechvalně proslulou branou s cynickým nápisem ,,Arbeit macht frei", tedy práce osvobozuje. Samozřejmě že realita zde byla přesně opačná. Dále jsme navštívili umývárny, společné ubikace vězňů i samotky a temné kobky pro ty nejnebezpěčnější zločince. Do jedné cely se mnohdy mělo vejít až 70 vězňů. Stísněné podmínky vedly k udušení mnoha z nich. Hygienické podmínky byly nevalné, vězni trpěly nemocemi a umírali na ně. Na jedné posteli mnohdy spalo i pět lidí. Je až kontrastně příznačné, že když po válce zde byl vězněn bývalý velitel tábora, měl podmínky naprosto luxusní.

Prošli jsme i dlouhými barokními chodbami kasemat a ocitli se u místního popraviště. Řada vězňů byla u zdi zsatřelena popravčí četou SS či oběšena na nedaleké šibenici. Když nezemřeli, byli odesláni do dalších táborů, kde už většinou jejich život končil. Toto symbolizuje písek s popelem s nápisy označujícími místa dalších táborů, kam byli zdejší vězni posíláni. Ostře s nuzným životem uvězněných zde kontrastoval život zdejších velitelů a hlídačů. K dispozici měli luxusní vilu i nejnovější kino. V něm jsme zhlédli propagandistický film o životě v terezínském ghettu, který líčí zdejší podmínky jako výborné. To vše jako Potěmkinovu vesnici pro náštěvu mezinárodního červeného kříže, kdy nacisté vybrali Terezín jako vhodné místo, kde měli přesvědčit členy Kříže, že jejich koncentrační tábory jsou na velmi vysokém humánním stupni...Do toho jsme ale slyšeli pravdu. Pravdu o transportech zdejších židů a vězňů, kdy z tisíce lidí přežilo útrapy dlouhé cesty či pozdější týrání a plynové komory pět jedinců nebo také vůbec nikdo.

Po velmi zajímavé exkurzi jsme si prohlédli i Národní hřbitov, kde odpočívají mnohdy i v masových hrobech tisíce zdejších nedobrovolných obyvatel. Poté jsme se vrátili do centra města a vstoupili do Muzea ghetta. Z mnoha zajímavých exponátů o životě zdejších internovaných všechny žáky ,,dostal" seznam lidí zde žijících a také mnohdy zemřelých. Na čtyř velkých stěnách se jména psaná malým písmem téměř ztrácela, přesto všechny zdi byly jmény úplně plné. Téměř každý z nás na nich našel i své příjmení...

V budově bývalých Magdeburských kasáren jsme obdivovali druhý život zdejších lidí. Přestože všude panovala atmosféra stísněnosti a strachu, zejména děti z nich utíkaly do sféry umění. Kreslily nádherné obrázky, z nichž ale realita až příliš hrůzně vyvstává na povrch, hrály divadlo, psaly si deníky, zpívaly ve sboru. Velkým a silným zážitkem byly poslech písně hrané a zpívané zdejšími dětmi i jejich vystavené malby. Mnoho z nich válku nepřežilo a zahynulo ve vyhlazovacích táborech typu Osvětimi nebo během cesty do nich...

Přestože v Terezíně nikdy plynové komory nebyly, tak krematorium se čtyřmi pecemi se zde nacházelo.  Tisíce těl zde bylo spalováno - vězňů zabitých i těch, co zemřeli na infekční nemoce ze špatné hygieny. Vidět na vlastní oči ony pece a celou budovu s přilehlým hřbitovem také patřilo k silným zážitkům.      

Pak už nastal čas k dlouhému návratu domů. Autobusem se naše skupinka přemístia do nedalekých Litoměřic a pak už vlakem domů... Ještě dlouho si o atmoféře místa žáci povídali. Přestože byli velmi unavení, žádné velké problémy v chování se nevyskytly, a mohu tak deváťáky jen pochválit. Zažil jsem s nimi i mnoho humorných situací, i když cíl exkurze tomu nakloněn nebyl. Snad si z těch všech zážitků něco do dalšího života odnesou... Poučit se z dějin je strašně důležité. To už, doufám, všichni naši nadcházející absolventi vědí a budou to i nadále v  sobě nést...        

Foto ZDE